MladezK

CO TO JE „UNIT“???

  Nevím jak vy, ale já v angličtině nejsem zrovna zběhlá. A musím se přiznat, že když jsem slovo UNIT slyšela poprvé, absolutně jsem nevěděla „o co go“. A tak mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout na světlo Boží anglicko-český slovník.

  „Unit“ - v překladu „jednotka“, „agregát“, nebo „stroj“. No, moc lákavě to nezní. A když si uvědomíte, že tímto názvem se zaštiťuje nějaká akce (ke všemu křesťanská), možná tápete stejně jako já.

  UNIT se konal přesně 3.- 4. března v Plzni. Vážně jsem netušila, co čekat. Dozvěděla jsem se o ní vlastně „náhodou“. Hlavní heslo celého setkání bylo: „Ježíš kamenem uhelným“. A kdybyste nalistovali webovky, narazili byste také na slova: „Pantomima, divadlo, chvály, tanec, kázání, malování, ekumena, Duch svatý, svoboda…“ Tohle všechno se na mě najednou vyvalilo. Upřímně, zprvu jsem nevěděla, co si mám myslet. Pak ale vykouklo ještě jedno slovní spojení- „Ekumenická konference“. A i tím by se dal Unit nazvat.

  Něco mi říkalo, že to bude stát za to, ale nějaký vnitřní hlásek mi také napovídal, že nemám jezdit. Dlouho mi bylo vštěpováno, že Bůh patří do kostela, kde se šeptá, netleská a chová uctivě. Asi i pro to ve mně představa, že bych měla jet někam, kde bych měla dělat něco jinak, vyvolala trochu trauma. V první chvíli jsem to tedy zásadně zavrhla…

  Jenže ten druhý hlásek byl pořád silnější. Vlastně jsem strašně chtěla jet, ale měla jsem strach. Strach právě z toho, že to bude něco, co neznám, v čem neumím chodit. Před strachem ale se nedá utíkat. Jediné, co můžem udělat, je postavit se mu čelem. (To není jen z mé hlavy…) A snad i proto jsem se nakonec rozhodla jet.

  Když jsme stáli u haly tělocvičny, kde se Unit konal, nebylo mi lehko u srdce. Měla jsem „nahnáno“. Ale jakmile jsme byli uvnitř, všechen strach ze mě kupodivu spadnul. Cítila jsem se úplně jinak. Nevím jak a proč, ale byla tam jiná atmosféra. Jiná… Taková naplněná!

  Jak jsem brzy pochopila, Unit je o tom, být společně. Není to tak, že sedíte na nějakých židličkách a koukáte, co se děje. Tady jste ve středu dění. Téměř všichni jsme byli vedle sebe na karimatkách. Jako první byl úvod a hned tam to zaznělo. To, že se každý může chovat svobodně. A nejenom, že může. On se má chovat svobodně. Před Bohem máme být tací, jací jsme. Nemáme si na nic hrát.

  Lehko se to poslouchá, těžko koná. Ale ono to zas tak těžký není. Chce to jen udělat první krok. Ten první krok je „pouhá“ odpověď. Je to „ano“. Ano Ježíši. Maličký slovíčko, v kterým se skrývá neuvěřitelná svoboda. A právě tato svoboda se promítla do celého dění.

  Znáte ten pocit, když dál nemůžete sedět? Když se ve vás něco šije a vrtí? Když najednou máte v sobě plno a musí to ven? Ven k Bohu? A pak stojíte a ani nevíte jak. Ale víte proč… Protože chcete. Chcete vzdát chválu Bohu… Tohle přesně byla atmosféra chval, které se hned zrána rozezněly po celé tělocvičně. Po nich následovalo některé z kázání. V sobotu to byla například Katka Lachmanová či Kája Řežábek. Obě promluvy byly živým svědectvím. Žádné povídání od ničeho k ničemu. Mezi nimi byly také hry. Obzvláště hra tajfun, rozproudila všem krev v žiláchJ Nechyběly ani Židovské tance, které nás spojily do jednoho kruhu. A během programu byl k dispozici koutek s malováním, kde si člověk mohl vybít srdce pomocí barev. Po celou dobu tu byl také nějaký člověk, který byl připraven modlit se s tebou. (Ono ve dvou se to lépe táhne:))

  Bylo toho fakt plno. Tak moc… Ani nevím jak, ale najednou byl večer a my jsme museli jít. V posteli jsem si to všechno ještě jednou promítala. Jakoby to byl jiný svět. Těžko se to popisuje… Ten strach se najednou vypařil. Nedělala jsem tam nic, co bych nechtěla. Všechno vycházelo z mého srdce. Ne že by mi tam byl Bůh blíž než jindy. On jde stále s námi. Ale tam jsem Ho najednou spatřila. A až mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že bych o tohle přišla. Přišla kvůli věci tak hloupé jako je strach.

  Před strachem se fakt nedá utéct. Možná, že i ty máš z něčeho obavy. Možná jsi něčím svázán. Ale ty pouta se dají sundat. Dají se strhnout, když budeš chtít. Hospodin nechce stroje. Nechce jednotku. On chce, abychom byli šťastní a svobodní.

  Když v tom slovníku pojedete ještě o pár řádků dolů, narazíte na jedno slovo. To slovo je „unite“, což je v překladu „spojit, sloučit, sjednotit“. Jedno písmenko na konci a význam se zcela změní. Jedno jediný písmenko… A není to tak někdy i v našem životě? Nechybí nám mnohdy jen to „jedno písmeno“?

  Někdy si myslíme, že známe význam a co je správný. Že známe své síly i své místo. Ale často jen zapomínáme, že tu je ještě Někdo, kdo nás zná daleko víc. Tenhle článek je jen slabý odraz v zrcadle. To, co jsem zažila na Unitu, nejde snadno vylíčit. Není to tak, že bych tam najednou vzlítla do nebes. Naopak. Unit mě spíš postavil na zem. Ukázal mi nový směr. Směr svobody…

                                                                                                      markéta:)