(Nejen) Petrův pád
„I kdyby Tě všichni zradili, já , Pane, zůstanu s Tebou! Vždycky!“ „Ale Petře, nevíš co mluvíš.“ „Jak to můžeš říct?!? I Kdyby Tě všichni opustili a zapřeli, já, já budu vždy po Tvém boku…“
Text, kterým jsem začala je poměrně známý. Tedy známý v jiné verzi, já jsem si to trochu předělala (pro srovnání Mk 14). Ten příběh slýchám už od malinka. Ježíš jí s učedníky poslední večeři. Panuje rodinná atmosféra, pohoda a klídek. Tu ale Ježíš pronese, že jeden z dvanácti ho zradí. Samozřejmě nastane humbuk. Každý chce ze sebe svalit podezření. Není divu- já bych se taky bránila, být na jejich místě. A v čele toho všeho je Petr, který volá „I kdyby Tě všichni zapřeli, já nikdy“. Paradox ovšem je, že to byl právě on, kdo Ježíše, ani ne 24 hodin po té, zapřel.
Asi teď čekáte úvahu o tom, jak se i naše životy podobají Petrovu a naše slova jeho slovům. Chyba lávky, řeč bude o něčem trochu jiném. I já jsem se vždycky vžívala do Petrovy pozice, ale když jsem naposled nalistovala Bibli v místě, kde je napsán tento příběh, uviděla jsem to najednou z jiné strany. Z úhlu těch, kteří byli Petrovi nablízku.
V Bibli se nikde nepíše, jestli někdo z učedníku slyšel, jak Petr Ježíše zapřel. Ale co kdyby ano? Mělo by to nějaký význam? Zkuste si to představit...
Petr byl jeden z nevěrnějších a nejoddanějších učedníků. Všichni kolem to věděli. Určitě k němu i vzhlíželi a měli úctu. Kdyby někdo hledal pomoc a Ježíš by zrovna nebyl po ruce, šel by jistě za Petrem. Vžijte se do role nějakého člověka, který doprovází Petra, který k němu vzhlíží. Vidí, jak Ježíši věří, jak mu je blízko, i jak ho následuje. A pak najednou vidí i ten velký pád. Okamžik, kdy Petr Ježíše zrazuje v zajetí vlastního strachu. Jak asi bylo tomu, kdo Petrovi věřil? Co si o tom mohl myslet? Vždyť Petr měl tak dobrý vztah s Ježíšem. Byl mu tak blízko. A přesto ho zapřel? Přesto teď volá, že ho nezná? Jednou větou popírá všechno, v co věřil. Jedním činem bourá to, co se mu podařilo za těch pár let vybudovat…
Zkuste si to převést do dneška. Do svého vlastního života. Nejde to? Tak já vám trochu pomůžu. Máme tři hlavní hrdiny: Ježíš, Petr a jeho společník. Postava Ježíše nám zůstává. Já jsem já a ty jsi ty, případně vy jste vy:o), jak jsem již psala, do role Petra se dnes nevžíváme, takže to je taky lehký. Ale co ten Petr? Kazí nám rozpočet? Ale kdepak. Za Petra si představte člověka, o kterém si myslíte, že věří v Ježíše Krista, ke kterému trochu vzhlížíte. Máme to? Supr, jdem o krok dál.
Člověk je tvor společenský. Proto se potřebuje sdílet a také potřebuje vědět, že v to, v co věří, věří třeba i někdo jiný. Jasně, že když věříte v Ježíše Krista, je to váš osobní vztah, ale přesto je skvělý, když se na nějakém setkání potkáte ještě s někým, kdo tu radost sdílí s vámi. A je úžasný, když máte blízkého přítele, s kterým se můžete bavit o Bohu. Zkuste si ale představit chvíli, že ten váš blízký najednou začne upadat a vy ani nevíte proč. Třeba udělá něco, co byste od něj nikdy nečekali. Jste svědkem toho, jak váš přítel ztrácí to, díky čemu vám byl blízký.
Umíte si to představit? Najednou přijdou i pochybnosti. V hlavě naskakuje plno otázek. A na scénu nastupuje i osoba Ježíše. Je vůbec? Je to, za co vydává? Je pravda to, co říkal, když to dopadlo takhle?
Když vás zklame člověk, kterého jste třeba měli hodně rádi, nebo od kterého byste čekali, že bude věrný v každé situaci, začnete pochybovat i o pravdivosti celého jeho života. Vždyť on předtím volal “I kdyby Tě všichni zradili…“ a teď upadl. Největší dopad to má samozřejmě na jeho život. Ale co ti, kteří mu šli v patách, kteří ho následovali? Co oni? Zakopnou o něj? Obejdou ho? Nebo ho kopnou cestou?
A právě v tuhle chvíli by měla dostat slovo další aktérka, o které zatím nebyla řeč. Tou neznámou je „víra“. Když zradí ten, u kterého bychom to nečekali, a obzvláště týká-li se to věcí kolem víry a jestliže si v tom křesťanském světě nepřipadáme ještě moc jistí v kramflecích, může se stát, že začneme pochybovat i o pravdivosti celého Ježíšova učení. Mohl tak i ten Petrův společník, jestli tedy nějaký byl, a můžeš tak i ty. Je to normální. Na pochybnostech není nic špatného. Je tu však velký rozdíl mezi tím, kdo následoval jenom Petra a kdo skutečně Ježíše. Ten, kdo šel pouze za Petrem, kdo se obdivoval pouze jeho slovům, ho buď obejde- prostě si řekne, že zase něčemu naletěl, případně si ještě kopne (není nad pomstu, že), nebo padá s ním (a mnohdy se nezvedne ani v té chvíli, kdy je Petr na nohou). Ale ten, kdo za Petrem viděl Ježíše, kdo šel za Ním a v Petrovi viděl jen pomocníka, ten to přeci vidí jinak.
Víte co tímhle chci říct? Mnohdy jsme svědky, jak naši blízcí dělají něco, co bychom do nich nikdy neřekli. Mnohdy nás plno lidí zradí nebo zklame. Ale nemusí to být jen o lidech. Prostě se děje něco, čemu nerozumíme. Něco nevyjde tak, jak si to představujeme. A pak přicházejí otázky. Proč? Jak se to mohlo stát? To samé je i v minulosti. Kdo z vás se nesetkal s tím, že mu bylo vyčítáno to, co kdysi udělala církev? Všechno to byly a jsou pády. Dovolte mi však ještě jednu otázku- Petr sice „zklamal“, ale byla to prohra Ježíšova?
Na konec je důležité dodat, i když ono to je asi zbytečné, že Petr se záhy postavil. A nejen to, on se stal skálou celé Církve. Ovšem, jestli ten jeho společník, co byl svědkem jeho pádu, následoval jenom jeho a ne Ježíše Krista, je víc než pravděpodobné, že ve chvíli, kdy Petr zakřičel:„Neznám toho člověka“, se jednoduše otočil, odplivl si a šel svou cestou.
To, o co tu běží je Ježíš Kristus. Toho musíme mít v první řadě na očích. Samozřejmě potřebujeme na té naší cestě i průvodce a rádce. Ale, i když jsme svědky něčeho, čemu nerozumíme, neztrácejme Naději. Vždyť i kdejaký pád a zklamání může v závěru znamenat velkou výhru. A tím, že se všichni svalíme na jednu hromadu, nikomu nepomůžeme. Zůstaneme-li však stát, můžeme pomoct dostat se někomu jinému zase na nohy...
Markéta